V oblasti správy rodinného majetku se obvykle hovoří o právních strukturách, daňových rámcích, investiční strategii nebo holdingových modelech. Plánování má v této oblasti často podobu exaktní, právně-číslicové architektury, která předpokládá racionální a předvídatelné chování všech aktérů. Jenže zkušenost z praxe říká něco jiného: právě tam, kde je struktura formálně dokonalá, dochází často k selhání, nikoliv proto, že by byl plán špatný, ale proto, že v plánu chyběl člověk.
Psychologické a vztahové faktory patří mezi nejčastější příčiny selhání mezigeneračního přenosu majetku. Podle výzkumu Williams & Preisser (2010) až 60 % mezigeneračních ztrát hodnoty není způsobeno trhem, zdaněním nebo právními vadami, ale rozpadem komunikace, nedostatkem důvěry a nejasnými očekáváními mezi generacemi. Majetek sám o sobě není neutrální, nese s sebou symboliku, status, moc, emoce i nevyřčené příběhy. Pokud plán s těmito silami nepočítá, nemůže být stabilní.
Často se setkáváme se situací, kdy je majetek pečlivě rozvržen, právně ošetřen a daňově strukturován, ale neexistuje jasná představa, jak budou jeho budoucí správci spolu komunikovat, jak se budou rozhodovat a jak se vyrovnají s odpovědností, která je s bohatstvím nevyhnutelně spojena. Zakladatelé často předpokládají, že „vše je jasné“, případně že „děti si poradí“, jenže bez vedení se z dědictví může stát zátěž, zejména tehdy, pokud jsou očekávání nevyřčená, nebo se jednotliví členové rodiny nikdy necítili být součástí procesu. Absence připravenosti se často promítá do pasivity, rivality nebo emocionální distance, která komplikuje nejen správu majetku, ale i samotné rodinné vztahy.
Jedním z klíčových rizik je projekce nevyřčené identity do aktiv. Peníze a majetek jsou často nositeli hodnot, očekávání nebo symbolů, které zakladatelé neformulují nahlas. Například úspěšný podnikatel, který vybudoval firmu z nuly, může nevědomě očekávat, že jeho syn nebo dcera budou pokračovat v „díle“ i když to nikdy výslovně neřekl. Zároveň může vnímat jako selhání, pokud děti zvolí jinou cestu. Tento tichý tlak se ale objevuje i na druhé straně. Potomci, kteří cítí, že bohatství je spojeno s určitým „odúmrtím“ vlastní identity, často reagují odmítáním, přehnanou autonomií nebo distancí. Nejde o peníze, ale o význam, který jim je přiřazen (Grubman & Jaffe, 2010).
Zkušenosti rodinných kanceláří ukazují, že plánování může selhat i v případě, že formálně zahrnuje pravidla, ale nepočítá s emocemi. Například pravidlo, že každý ze sourozenců má jeden hlas ve správní radě, může vypadat férově. Ale pokud jeden sourozenec od dětství cítil, že nebyl přijímán, bude se v této roli cítit znevýhodněn. Formální rovnost nezaručuje vnitřní rovnováhu. Právě proto je potřeba přenést do plánování prvek emoční inteligence, tedy schopnosti pracovat s tím, co není napsáno, ale co je v rodinné dynamice přítomné.
Zásadní roli zde hrají nástroje jako rodinné ústavy, facilitační sezení, pravidelné rodinné rady a edukace budoucích správců majetku. Úspěšné rodiny investují do budování společného jazyka, který přesahuje smlouvy. Vytvářejí kulturu rozhodování, kde se jednotliví členové cítí být slyšeni, respektováni a zapojeni, nikoli jen právně zastoupeni. Tento přístup nevylučuje profesionalitu. Naopak, umožňuje technickým nástrojům fungovat v prostředí důvěry a smyslu. Pokud je strategie postavena pouze na kontrole, ochrání majetek, ale zničí vztahy. Pokud je postavena pouze na důvěře, ochrání vztahy, ale vystaví majetek riziku. Skutečné plánování musí umět obojí (Leimberg et al., 2020).
Triangle Family Office se v praxi často setkává s rodinami, které formálně „všechno mají“, holdingy, správní struktury, poradní orgány a přesto řeší narůstající napětí, tichou frustraci nebo stagnaci v rozhodování. V těchto případech není třeba více právních nástrojů. Je třeba víc prostoru pro rozhovor. Transparentní a včasné plánování znamená i otevření témat, která byla dlouho odkládána, strach z převzetí odpovědnosti, obava z neúspěchu, potřeba uznání nebo hranice mezi svobodou jednotlivce a odpovědností vůči rodině. Udržitelné vedení majetku tedy není technické, je lidské.
Psychologie mezigeneračního přenosu se nedá obejít. Každý velký majetek nese sebou nejen hodnotu, ale i napětí. Tím, že se o něm začne mluvit včas, lze napětí přetavit v důvěru. Když se o něm nemluví, napětí začne řídit proces bez ohledu na to, co je napsáno ve smlouvě.
Použité zdroje:
