.webp)
Statistika je nemilosrdná. Dvě třetiny rodinných majetků nepřežijí druhou generaci a devadesát procent nepřežije třetí. Hlavním důvodem není daňová optimalizace ani investiční strategie, ale nepřipravenost dědiců. Vzdělávání další generace v práci s majetkem je proto nejvýznamnější investice, kterou rodina může udělat.
Studie společnosti Williams & Preisser, která sledovala přechod majetku napříč třemi tisíci rodinami, dospěla k závěru, který je v zahraničí již téměř folklorem. Sedmdesát procent rodinných majetků se rozpadá ve druhé generaci a devadesát procent ve třetí (Williams & Preisser, 2003). Příčiny tohoto pádu jsou v šedesáti procentech případů spojeny se selháním komunikace a důvěry uvnitř rodiny, v dvaceti pěti procentech s nepřipraveností dědiců a pouze v patnácti procentech s daňovými chybami nebo investičními neúspěchy. Tato data vysvětlují, proč se v posledních dvaceti letech v zahraniční literatuře objevil pojem financial parenting, tedy vědomá výchova dětí k majetkové odpovědnosti.
Problematičnost vzdělávání další generace spočívá v tom, že stojí na dvou protichůdných pólech. Na jedné straně je touha rodičů zajistit dětem co nejlepší podmínky a ušetřit jim životní těžkosti, které sami zažili. Na druhé straně stojí poznatek, že zkušenost s nedostatkem, s vlastní prací a s odpovědností za následky chyb je tím, co tvoří charakter. Pokud rodič jednu z těchto dvou potřeb nenaplní, vychová dítě, které buď nezná hodnotu peněz, nebo se cítí být pod stálým tlakem nesplnit očekávání. Obě varianty jsou pro budoucí správu majetku rizikové (Hughes, 2017).
Kvalitní program vzdělávání další generace začíná velmi brzy, často ještě před tím, než je dítěti deset let, ale nikoli formou přednášek. Začíná každodenními rozhovory o penězích, o tom, odkud se berou, jak se s nimi nakládá a jaké rozhodnutí mají kterou cenu. Studie z prostředí amerických rodin s vysokým majetkem ukazují, že děti, se kterými rodiče v útlém věku otevřeně diskutují o financích, dosahují v dospělosti zásadně lepších výsledků v práci s majetkem než děti, kterým se rodiče v této oblasti tabuizovaně vyhýbali (Boston College, 2021).
Druhým stupněm financial parentingu je období dospívání, tedy přibližně od dvanácti do osmnácti let. V této fázi je vhodné dítě postupně seznamovat s konkrétními aspekty rodinného majetku, ale stále v dávkách odpovídajících jeho věku a zájmu. Užitečným nástrojem je tzv. první kapitál, kdy dítě dostane k dispozici menší částku, kterou samo rozhoduje, jak investuje, a sleduje výsledky po dobu několika let. Tento přístup je hodnotnější než desetina hodin přednášek, protože dítě prožije zkušenost ztráty i zisku v měřítku, které je ještě bezpečné, ale již dostatečně reálné pro vznik intuitivního vztahu k investování (Vanguard, 2022).
Další významnou součástí přípravy je zapojení do filantropie. Mladší členové rodiny získají odpovědnost za rozhodování o určité části filantropického rozpočtu, ať už jde o vyhodnocování projektů, návštěvy organizací, kterým rodina pomáhá, nebo přímo zastupování rodiny při významných rozhodnutích. Tato cesta má dvojí výhodu. Zaprvé buduje rozhodovací zkušenost v prostředí, které je sice ekonomicky reálné, ale není zatíženo tlakem maximalizace výnosu. Zadruhé pomáhá mladším členům rodiny formulovat vlastní hodnoty a najít způsob, jak je propojit s rodinným kapitálem (Boston College Center on Wealth and Philanthropy, 2021).
V období vysoké školy a počátků profesní dráhy vyvstává specifická otázka, kterou je vztah k vlastnímu výdělku a k rodinnému zázemí. Mladý dospělý, který má vědomí, že stojí za ním rodinný majetek, čelí jiným motivačním podmínkám než vrstevníci, kteří se musí o své uplatnění zasloužit od nuly. Mnoho rodin v této fázi využívá modelu, ve kterém je rodinná podpora podmíněna tím, že dítě prokáže profesní samostatnost mimo rodinné struktury. Pět let práce v cizí firmě, dosažení určité úrovně odpovědnosti a pozitivní zpětná vazba od nezávislých nadřízených tvoří přirozenou kvalifikaci pro pozdější převzetí role v rodinném majetku (Cambridge Centre for Family Business, 2022).
Při samotném vstupu do správy rodinného majetku se osvědčuje postupná inklusion, nikoli jednorázový skok. Mladý člen rodiny začíná v poradní roli, účastní se zasedání investičního výboru jako pozorovatel, postupně dostává konkrétní dílčí odpovědnost, jako je hodnocení nového investičního manažera nebo přípravu analýzy konkrétního aktiva, a teprve po několika letech se stává plnoprávným členem rozhodovacího procesu. Tento postup vytváří legitimitu jeho role uvnitř rodiny i mimo ni a snižuje riziko, že nový rozhodovatel způsobí chyby, kterým by se dalo předejít.
Klíčovou roli ve vzdělávání další generace hraje volba mentora. Tradiční přístup, kdy mentorem je sám zakladatel nebo blízký rodinný příslušník, má své limity, protože vztah rodič a dítě je zatížen mnoha rovinami, které ne vždy přispívají k otevřenému učení. Zahraniční rodiny stále častěji využívají externí mentory, kterými mohou být zkušení podnikatelé, profesionální správci majetku, akademici nebo kombinace těchto profilů. Mentor působí jako neutrální postava, která dokáže klást nepříjemné otázky, kterým by se rodič vyhnul, a poskytovat zpětnou vazbu, která není zatížena emocionální historií (Harvard Business Review, 2022).
Specifickou výzvou jsou rodiny, ve kterých některé dítě o správu majetku zájem nemá. Tato situace, která je stále častější, vyžaduje vědomé řešení. Není možné vynucovat zájem, který chybí, ale je možné zajistit, aby toto dítě zůstalo informováno na úrovni, která mu umožní rozumět rozhodnutím v rodině, i když je sám nedělá. Spravedlivé rozdělení majetku v takovém případě nemusí znamenat rovné rozdělení odpovědnosti. Rodiny, které tuto diferenciaci dokážou pojmout otevřeně a bez stigmatu, předcházejí konfliktům, které jsou jinak téměř nevyhnutelné.
Vzdělání další generace v práci s majetkem není jednorázovým programem ani souborem školení. Je to dlouhodobý proces, který začíná v dětství, prochází dospíváním, dospělostí a pokračuje i v období, kdy mladší generace již převzala odpovědnost. Rodiny, které tomuto procesu věnují srovnatelnou pozornost jako investiční strategii, mají největší šanci patřit mezi deset procent, jejichž majetek překlene tři generace. Ostatní budou součástí statistiky, na kterou si mohou stěžovat, ale která je o nich byla napsána dávno před tím, než si jí všimli.
Pokud přemýšlíte o tom, jak připravit další generaci na převzetí odpovědnosti za rodinný majetek, doporučujeme začít otevřenou diskusí o tom, kde se rodina nyní nachází, jaké jsou očekávání rodičů a jaké představy mají potomci. Odpověď na tyto otázky je důležitější než výběr konkrétního programu nebo školení.
Seznam zdrojů
