.webp)
Děti studují v Londýně, manželka tráví zimu v jižní Evropě, podnikání se rozvíjí ve více zemích. Pro rodiny s mezinárodním přesahem se otázka daňové rezidence stává jedním z nejvíce přehlížených, ale zároveň nejvíce nákladných témat. Špatně řešená rezidence může vést k dvojímu zdanění, soudním sporům a komplikacím při dědění majetku.
Globalizace, kterou v devadesátých letech zažil podnikatelský svět, zasáhla v posledních dvaceti letech i osobní životy zámožných rodin. Zatímco zakladatel rodinného majetku obvykle vybudoval svou pozici v jedné zemi, druhá a třetí generace často žije transnacionálně. Studium v Londýně, profesní pobyt v New Yorku, zimní byt v Dubaji a podnikání v Praze jsou kombinace, které před třiceti lety byly výjimkou a dnes se staly běžnou realitou. Tento posun přináší nové otázky, na které tradiční daňové a právní plánování nemá automatickou odpověď.
Daňová rezidence není totéž co státní občanství ani trvalé bydliště. Je to právní kategorie, která určuje, ve které zemi má fyzická osoba povinnost zdanit své celosvětové příjmy. Většina zemí používá pro určení rezidence kritérium pobytu, typicky 183 dní v kalendářním roce, doplněné o test centra životních zájmů a obvyklého pobytu. Jednotlivé jurisdikce však pravidla aplikují různě a mezinárodní smlouvy o zamezení dvojího zdanění obsahují tzv. tie-breaker rules, která určují, ve které zemi je osoba rezidentem v případě konfliktu (OECD, 2023).
V praxi to znamená, že podnikatel, který tráví čtyři měsíce v Praze, čtyři měsíce ve Švýcarsku a zbytek roku cestuje, může čelit situaci, kdy si jeho rezidenci nárokují obě země. Jeho daňová povinnost se pak řeší podle smlouvy o zamezení dvojího zdanění, přičemž rozhodující bývá kritérium centra životních zájmů, tedy kde má rodinu, hlavní bankovní účty, kde podniká a kde má hlavní sociální vazby. Nesprávně řešená rezidence znamená v krajním případě nutnost zaplatit daň v obou zemích a získat ji zpět až prostřednictvím složitého řízení o vrácení.
Tato problematika nabývá na složitosti, když se k osobní rezidenci připojí majetek držený v různých jurisdikcích. Nemovitost v Itálii, podíly ve společnosti registrované na Maltě, investiční účet v Lucembursku a soukromý fond v Lichtenštejnsku představují každý zvlášť jiný daňový režim a vyžadují jiný způsob hlášení. Globální iniciativa OECD pro automatickou výměnu informací podle standardu CRS od roku 2017 zásadně zmenšila prostor pro netransparentní řešení a zvýšila tlak na to, aby měla rodina jasno, kde co drží a jak je to zdaněno (OECD, 2023).
Zvláštní pozornost si zaslouží téma exit tax, tedy daně z nerealizovaných zisků při změně daňové rezidence. Některé evropské země včetně Německa a Francie aplikují pravidlo, podle kterého se při přesunu rezidence do jiné země zdaňují latentní zisky z podílů ve společnostech, jako kdyby k jejich prodeji došlo. Česká republika zavedla obdobný režim v roce 2020 v rámci implementace směrnice ATAD. Pro rodinu, která uvažuje o přesunu rezidence do jiné jurisdikce, to znamená, že rozhodnutí má významné daňové dopady ještě před tím, než dojde k jakékoli skutečné transakci (KPMG, 2023).
Dalším komplexním tématem je dědická a darovací daň. Zatímco v České republice byla dědická daň zrušena, mnoho jiných zemí ji uplatňuje s vysokými sazbami. Ve Spojených státech může federální dědická daň dosáhnout 40 procent z hodnoty převyšující stanovený limit, ve Spojeném království je sazba 40 procent nad prahem 325 tisíc liber a ve Francii může u nepřímých příbuzných přesáhnout 60 procent. Pokud má dědic rezidenci v zemi, která uplatňuje vysokou daň, a majetek se nachází v zemi, která daň neaplikuje, vzniká situace, kdy je třeba pečlivě plánovat strukturu vlastnictví a předem řešit dědickou strategii.
Specifickou oblastí jsou tzv. rezidenční programy, kterými řada zemí přitahuje zámožné jedince. Portugalský program Non-Habitual Resident, italský paušální režim pro zahraniční příjmy, švýcarský paušál pro fyzické osoby a Maltézský program Global Residence představují různé formy nabídky daňového zvýhodnění výměnou za přesun rezidence. Každý z těchto programů má svá pravidla, podmínky a omezení, která je třeba detailně analyzovat. To, co vypadá atraktivně v marketingových materiálech, se po pečlivějším pohledu může ukázat jako řešení, které přináší úsporu na jedné dani, ale vytváří povinnost na jiné (PwC, 2023).
V neposlední řadě je třeba zmínit otázku rezidence v kontextu hlášení a regulace. Rodina, jejíž členové mají rezidence ve více zemích, musí zvládnout pravidla CFC, hlášení podle FATCA pro vazby na Spojené státy, evropská pravidla DAC6 pro přeshraniční daňová schémata a řadu lokálních povinností. Bez profesionální koordinace daňových poradců v jednotlivých zemích vzniká riziko nesouladu a sankcí, jejichž výše může v některých jurisdikcích přesáhnout samotný daňový dopad transakce.
Pro rodiny s mezinárodním přesahem proto dává smysl uvažovat o své mezinárodní situaci stejně systematicky jako o investičním portfoliu. To znamená mít zmapované rezidence všech členů rodiny, evidovat, kde se nachází jaký majetek, jakému režimu podléhá a jak na sebe jednotlivé struktury navazují. Bez této úrovně přehledu se i jinak dobře nastavená rodinná strategie může rozpadnout v okamžiku, kdy přijde neplánovaná životní změna, jako je sňatek dítěte se zahraničním partnerem, dlouhodobé zdravotní léčení v jiné zemi nebo úmrtí v jurisdikci s odlišným dědickým režimem.
Daňová rezidence a mezinárodní mobilita nejsou pouze technickými otázkami. Jsou součástí rodinné strategie, která určuje, jak může rodina fungovat napříč hranicemi, jak udržet kontinuitu majetku a jak zabránit tomu, aby životní rozhodnutí jednotlivých členů přinášela rodině neplánované náklady.
Seznam zdrojů
