.webp)
Sběratelské předměty zaujímají ve struktuře rodinného majetku zvláštní postavení. Na rozdíl od akcií nebo dluhopisů je rodina vlastní primárně z lásky, nikoli kvůli výnosu. Zároveň však jde o aktiva s nezanedbatelnou hodnotou. Odhady hovoří o tom, že sběratelé z řad nejbohatších rodin drží v uměleckých dílech a sběratelských předmětech v průměru kolem deseti procent celkového majetku a globální hodnota umění v rukou soukromých sběratelů dosahuje bilionů dolarů (Deloitte, 2023). Ignorovat tuto část majetku při celkové správě proto znamená ignorovat významnou část rodinné rozvahy.
Prvním pilířem profesionálního přístupu je evidence a dokumentace. Překvapivě mnoho rodin nemá úplný seznam svých sběratelských předmětů, natož dokumentaci původu, tedy provenience. Přitom právě provenience zásadně ovlivňuje hodnotu i prodejnost díla a její zpětné dohledávání po smrti sběratele bývá obtížné až nemožné. Základem je katalog obsahující u každého předmětu fotodokumentaci, doklady o nabytí, znalecké posudky, restaurátorské zprávy a umístění. Moderní family office vede tuto evidenci digitálně a propojuje ji s celkovým výkaznictvím majetku.
Druhým pilířem je ocenění a pojištění. Trh s uměním je nelikvidní, netransparentní a ceny se mohou výrazně měnit, proto by ocenění sbírky mělo být aktualizováno v pravidelných intervalech, u hodnotnějších sbírek alespoň jednou za tři roky. Na ocenění navazuje pojištění, které musí odpovídat aktuální hodnotě a reálným rizikům včetně přepravy a zápůjček na výstavy. Podpojištění sbírek patří k nejčastějším nálezům při auditech rodinného majetku (AXA XL, 2023).
Třetím pilířem je porozumění výnosovým charakteristikám. Dlouhodobé studie ukazují, že umění jako třída aktiv historicky přinášelo reálné výnosy nižší než akcie, a to při vysokých transakčních nákladech, které u aukčních prodejů běžně dosahují dvaceti i více procent ceny (Renneboog & Spaenjers, 2013). Sledované indexy navíc trpí takzvaným survivorship bias, protože zachycují především úspěšná díla, která se opakovaně prodávají. Z investičního pohledu je proto správnější chápat passion assets jako uchovatele hodnoty s emocionální dividendou než jako nástroj zhodnocení. To neznamená, že na umění nelze vydělat, ale znamená to, že nákupy motivované primárně očekáváním výnosu jsou u většiny sběratelů zklamáním.
Čtvrtým pilířem je plán nástupnictví. Sbírka je často nejosobnější částí majetku a její předání bývá emočně nejtěžší. Zakladatel by měl včas rozhodnout, zda si přeje sbírku udržet vcelku v rodině, postupně ji prodat, nebo ji věnovat veřejné instituci, a toto rozhodnutí právně ukotvit v závěti, svěřenském fondu nebo darovací smlouvě. Zkušenost ukazuje, že dědicové bez vztahu ke sbírce ji po smrti zakladatele často prodávají rychle a nevýhodně, zatímco jasný plán umožňuje prodej řízený, případně důstojné umístění sbírky v muzeu se zachováním jména rodiny (Deloitte, 2023).
Pátým pilířem je opatrnost vůči novým formám investování do sběratelských předmětů. Frakční vlastnictví uměleckých děl, tokenizace nebo fondy investující do veteránů a vína rozšiřují dostupnost této třídy aktiv, ale přinášejí dodatečné vrstvy poplatků, nejasnou likviditu a v některých případech i regulatorní rizika. Rodina by měla u každého takového produktu rozumět tomu, kdo předmět fyzicky drží, kdo rozhoduje o prodeji a jaké jsou celkové náklady struktury.
Role family office u passion assets nespočívá v tom, že by rodině říkala, co má sbírat. Spočívá v tom, že sběratelskou vášeň zasadí do celkového rámce správy majetku, zajistí evidenci, ocenění, pojištění, daňové souvislosti a nástupnictví a ohlídá, aby emoce, které jsou u sbírání zdrojem radosti, nebyly zároveň zdrojem finančních chyb. Pokud vaše rodina vlastní sbírku, jejíž hodnota přesahuje jednotky milionů korun, doporučujeme začít jednoduchým krokem, kterým je úplná inventura a aktuální ocenění. Teprve nad úplnými daty lze dělat dobrá rozhodnutí.
Seznam zdrojů
