Struktura portfolií family office se za poslední dekádu výrazně proměnila. Zatímco tradiční model stavěl na kombinaci akcií a dluhopisů, dnešní family office drží v průměru přibližně čtyřicet procent majetku v alternativních aktivech, přičemž největší podíl připadá na private equity a nemovitosti (UBS, 2024). Tento posun má racionální jádro. Počet veřejně obchodovaných společností na vyspělých trzích dlouhodobě klesá a stále větší část ekonomické hodnoty vzniká v soukromých firmách, ke kterým se investor přes burzu nedostane. Kdo chce participovat na růstu celé ekonomiky, potřebuje přístup i na soukromé trhy (McKinsey & Company, 2024).
Private equity historicky nabízel prémii nad veřejnými akciovými trhy, která kompenzuje nelikviditu a vyšší riziko jednotlivých investic. Dlouhodobá data ukazují, že medián výnosů private equity fondů překonává veřejné trhy, avšak rozptyl výsledků mezi nejlepšími a nejhoršími správci je řádově větší než u fondů akciových (Cambridge Associates, 2023). Z toho plyne klíčový praktický závěr. U veřejných trhů rozhoduje především alokace, u soukromých trhů rozhoduje výběr správce. Rodina bez přístupu ke kvalitním fondům a bez schopnosti provést hloubkovou due diligence dosáhne v private equity pravděpodobně podprůměrných výsledků, které nelikviditu neospravedlní.
Private debt neboli soukromé úvěrové strategie zažívá od zpřísnění bankovní regulace dynamický růst. Fondy poskytující úvěry středně velkým firmám nabízejí pravidelný výnos s plovoucí sazbou a v prostředí vyšších úrokových sazeb se staly atraktivní alternativou dluhopisů. Objem trhu private debt celosvětově přesáhl bilion a půl dolarů a dále roste (Preqin, 2024). I zde však platí, že úvěrové riziko se plně projeví až v recesi, a proto je kvalita underwritingu správce důležitější než slibovaný výnos.
Nemovitosti mají v českých rodinných portfoliích tradičně silné postavení, často však ve formě přímé držby několika budov v jednom regionu. Taková koncentrace je z pohledu řízení rizika problematická. Diverzifikované nemovitostní portfolio by mělo kombinovat sektory, tedy rezidenční, kancelářské, logistické a případně specializované segmenty, i geografie. Pro menší alokace jsou vhodným nástrojem nemovitostní fondy, pro větší rodiny přímé investice doplněné o zahraniční fondy (Knight Frank, 2024).
Při začleňování alternativ do portfolia doporučujeme dodržet několik zásad. První je řízení likvidity. Rodina by měla vždy nejprve stanovit, kolik prostředků může postrádat na sedm až dvanáct let, což je typický životní cyklus private equity fondu, a teprve v tomto rámci alokovat. Podcenění likvidity patří k nejčastějším příčinám nucených prodejů se ztrátou. Druhou zásadou je postupné budování pozice napříč ročníky fondů, takzvaná vintage diverzifikace, která snižuje riziko vstupu v nevhodné fázi cyklu. Třetí zásadou je důsledná analýza nákladů. Struktura poplatků s management fee kolem dvou procent a performance fee kolem dvaceti procent ze zisku znamená, že hrubý výnos fondu se od čistého výnosu investora může lišit o několik procentních bodů ročně, a u struktur fondu fondů se náklady dále vrství (CFA Institute, 2023).
Zvláštní opatrnosti je třeba u produktů nabízených s příslibem výnosů soukromých trhů a likvidity trhů veřejných zároveň. Semilikvidní struktury mohou mít v portfoliu své místo, ale investor musí rozumět tomu, že likvidita je v nich podmíněná a v krizi může být pozastavena. Stejně tak je varovným signálem, pokud je konkrétní alternativní produkt nabízen dříve, než je hotová celková strategická alokace portfolia.
Alternativní investice nejsou cílem, ale nástrojem. Jejich smyslem je zvýšit očekávaný výnos a odolnost portfolia, nikoli dodat mu zajímavější náplň konverzace. Rodinám proto doporučujeme začít definicí strategické alokace odpovídající jejich cílům a likviditním potřebám a teprve poté vybírat konkrétní správce a produkty, ideálně s podporou nezávislé family office, která nemá provizní motivaci na prodeji žádného z nich.
Seznam zdrojů
